Změna certifikačního systému české lesy nezachrání

V souvislosti s probíhající kůrovcovou kalamitou, ale zejména s nástupem nové politické reprezentace opět sílí tlaky na změnu certifikačního systému v našich lesích, přednostně v těch, které jsou v rukou státu. Nad některými argumenty zastánců konkurenčního systému zůstává skutečně zdravý lesnický rozum stát. K celé situaci se proto rozhodl vyjádřit bývalý předseda PEFC ČR Ing. František Morávek, který se podílel na přípravě a založení systému PEFC na evropské i národní úrovni.

Co české lesy potřebují? Podle mého názoru je rozhodně nezachrání duální systémy certifikací, které se snaží prosazovat FSC. K čemu je duální certifikace dobrá, pakliže je les již certifikován jedním ze stávajících systémů? Pokud bychom se podrobněji podívali na FSC certifikované lesy u nás, asi bychom žádný mimořádný a následováníhodný objekt nenašli. Nepočítám-li „Masarykův les“ ŠLP Křtiny, který však založili v minulosti vynikající lesničtí odborníci bez jakéhokoliv povědomí o FSC . Obdobně se můžeme podívat do světa a posuzovat úroveň lesnického hospodaření tam, kde převažuje systém PEFC, i tam, kde převažuje systém FSC.

Skutečnost je z mého pohledu taková, že zatím podobné aktivity a agresivní prosazování certifikace FSC , za tvrdého lobbingu firmy IKEA , nenacházejí příliš velkou podporu, a proto FSC přitvrzuje. Podívejme se proto do historie, co této dnešní situaci předcházelo.

Česká republika se spolu s několika lesnicky vyspělými středoevropskými zeměmi od poloviny devadesátých let snažila vytvořit systém certifikace lesů, který by byl vhodný pro vyspělé středoevropské lesní hospodářství. Cílem bylo zabránit nekalým soutěžím a ekodumpingu, tento systém měl také zabránit diskriminaci dřeva před konkurenčními neobnovitelnými materiály. Současně měl být plnohodnotným systémem vůči již existujícímu systému certifikace FSC, vytvořenému v r. 1993
za jiným účelem, s dobrým předsevzetím pro záchranu zejména tropických lesů. Systém FSC byl nastaven na zcela jiné podmínky hospodaření, byl orientován na lesnicky méně rozvinuté země Ameriky, Afriky a Asie. A musíme bohužel konstatovat, že zde se tento systém naprosto minul očekávaným účinkem. Rychlost devastace tropických lesů byla a je stále enormní.

Poté co systém certifikace FSC v tropických lesích neuspěl, a to je jednoznačné, obrátili se propagátoři tohoto systému k ovlivňování lesnictví i v zemích s dlouholetou tradicí lesnického hospodaření a fungující platnou legislativou, vycházející z principu trvalé udržitelnosti. Jedná se o přímé zasahování a ovlivňování lesnické politiky těchto zemí. Proto byl za aktivní účasti České republiky, jako zakládajícího člena, po náročných tříletých jednáních evropských států založen v červnu 1999 systém PEFC.

Hospodaření zejména v evropských lesích jednoznačně vychází z definice trvale udržitelného hospodaření (TUH), tak jak byla formulována a přijata v rezoluci H1 na 2. ministerské konferenci o ochraně lesů v Evropě v Helsinkách v roce 1993. Tato definice byla přijata všemi účastníky této konference právě proto, že byla uznána za plně vystihující potřeby lesnického hospodaření v současné době.

Přijetí principu TUH je obsaženo i v Národním lesnickém programu, na kterém se podílely jak lesnické, tak i environmentální subjekty a který vláda přijala svým usnesením č. 53 z 12. 1. 2003 převzetím citace: „Základním principem, z něhož Národní lesnický program vychází, je obhospodařování lesů trvale udržitelným způsobem“.

Jestliže tedy FSC považuje definici „trvale udržitelného hospodaření“ za nedostatečnou a prosazuje „přírodě blízké hospodaření“ (definované hnutím Pro Silva jako hospodaření bez věkových tříd a obmýtí, vymykající se převažujícímu hospodářskoúpravnickému uspořádání českých lesů), je to samozřejmě možné za předpokladu, že si to jednotliví vlastníci
lesů zvolí dobrovolně. A rozhodně to nelze prosazovat politickým nátlakem, čehož jsme v posledních měsících svědky ze strany některých zahraničních firem.

Prosazování duplicity systémů přinese pouze větší zátěž pro vlastníky lesů, a to ve všech směrech. Nezbývá než se domnívat, že agresivní prosazování jednoho ze systémů certifikace je vedeno vidinou nemalých ekonomických přínosů, a proto ten tlak. Zatímco PEFC poskytuje logo vlastníkům certifikace i propagátorům zdarma, použití loga FSC je zpoplatněno. Kolik by asi jednou stálo logo FSC , kdyby byla z oblasti vytlačena konkurence? A není to právě to, o co v konečném výsledku jde – o peníze?

To je pravděpodobně i důvod, proč FSC nikdy nepodporovalo vzájemné uznávání obou systémů u nás. Systém certifikace PEFC od svých počátků v ČR zdůrazňoval, že řešením pro budoucnost je vzájemné uznávání systémů certifikace, jejichž cíle a principy jsou v mnoha aspektech velmi podobné. Ale nakonec FSC vzájemné neuznávání pociťuje nejvíc samo při certifikaci sledující tok dříví (C-o-C) – absence vstupní suroviny z vlastních tuzemských certifikovaných zdrojů je problém, na který dnes tlačí více zpracovatelů.

Oba certifikační systémy by měly především usilovat o trvalost lesního hospodářství u nás a zabránit vstupu dřevní suroviny neznámého původu do spotřebitelského řetězce. Tímto způsobem musíme podpořit zájmy České republiky, a nikoliv zájmy třetích stran. Domnívám se, že v této složité situaci by odběratelé dřeva měli podpořit naše vlastníky lesů a hájit certifikaci PEFC jako dostatečnou a transparentní, nikoliv podléhat tlakům svých zahraničních odběratelů. Zejména v současné situaci, kdy je certifikované dřevní hmoty na trhu přebytek.

Autor: Ing. František Morávek